nahoru | ranní chvály | nešpory

19. srpen

Sv. Ludvíka z Anjou, biskupa
nezávazná památka


Narodil se jako syn neapolského krále Karla II. a Marie, dcery krále uherského, roku 1274. Ve 14 letech byl v Barceloně držen jako rukojmí u aragonského krále. Žil rád po způsobu menších bratří. Když znovu nabyl svobodu, zřekl se světa i trůnu. Přijal současně řízení toulouské diecéze a františkánský hábit. Vynikal chudobou, pokorou a zbožností mezi chudými. Zemřel 19. srpna 1297, svatořečen byl 7. března 1317 papežem Janem XXII.

Společné texty o duchovních pastýřích.

DRUHÉ ČTENÍ

Ze životopisu sepsaného soudobým autorem

Analecta Franciscana 7 [1951], s. 361-366

Ukázal se ke spáse a útěše věřícího lidu

     Ludvík byl dán světu jako světlo z nebe pro národy Bůh ho chtěl rychle vyvést z přítomného ničemného věku a milostivě vytrhnout ze středu nepravostí. Pohlédl na jeho jasného ducha, oblíbil si ho a přijal ho k sobě. Chtěl ho připojit ke společnosti čistých duchů, a než ho přenesl do ráje, svatě se rozhodl provést ho světem, a tak ho ukázal ke spáse a útěše věřícího lidu jako příkladné zrcadlo ctností. Ludvík byl Bohem postaven na svícen, aby svítil všem v domě Božím, kterým je církev, a aby řídil a táhl srdce všech k lásce Boží. Božím působením navštívil jako Archa úmluvy mnohé kraje světa, aby byli zmateni nevěřící, zavrženy bludy, posílena katolická církev a oslavena pravá víra.
     Ze všech stran všechny stavy obojího pohlaví spěchaly a sbíhaly se k tomuto blahoslavenému muži andělské tváře, obdivuhodnému skutky i význačnému vážností mravů, všichni ho chtěli vidět, takže mnohdy upadl v nebezpečí umačkání pro velký nával lidu. Všichni věřící však byli vzděláváni jeho zbožným slavením liturgie a působivým kázáním, jeho hlubokou pokorou, srdečným soucitem, jeho vznešeným chováním a pokojnou mírností; zkrátka všichni obdivovali jeho skutky, slova i chování.
     Kdo by také mohl bez úžasu hledět na mladíka, nejoblíbenějšího syna mocného krále, vyznamenaného takovou důstojností a urozeností, obdařeného takovou vážností, jak velice vyniká v pokoře, jak je silný v umrtvování, jak je obdařen tak velkou moudrostí, ozdoben tak prostým oděvem a přitom se skví tak ušlechtilou výmluvností a září takovou vznešeností života? Tento muž se těm, kdo znali jeho osobu a život, jevil právem jako člověk svatý, nebeský, jako pozemský anděl.
     Patnáctého dne své nemoci, to je v den, kdy se odebral k Pánu, se modlil ráno tuto modlitbu: »Pane, všemohoucí Bože, ty jsi nás milostivě dovedl na počátek tohoto dne...«, což neučinil za celou dobu své nemoci. Když pak byl o deváté hodině podepřen na lůžku k sezení, pozdvihl oči k nebi a držel v rukou, nebo později, když pro slabost nemohl držet, měl před sebou, jako trofej kříž a stále, až do večera bez přestání opakoval: »Klaníme se ti, Pane Ježili Kriste...« a »Nemysli na hříchy mého mládí... « Také střídal tyto modlitby s pozdravením andělským a často se posiloval znamením svatého kříže. Když se bratr Socius otázal, proč tak často opakuje »Zdrávas Maria«, odpověděl mu: »Protože brzo umřu a svatá Panna mě zachrání.«
     Tak byl Ludvík milý Bohu i lidem, a když se na něm naplnila všechna božská tajemství, zemřel v Pánu a jeho svatá duše, osvobozená od těla, se vnořila do náruče věčné slávy.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

2 Tim 2,22; Mdr 4,10.7

O. Prchal před žádostmi mládí. Usiloval o spravedlnost, víru, lásku a pokoj v jednotě s těmi, kdo s čistým srdcem vzývají Pána. * Protože žil mezi hříšníky, byl odtud přenesen.
V. I když spravedlivý předčasně umře, bude v pokoji; protože byl příjemný Bohu, byl jím milován. * Protože žil.

MODLITBA

    Modleme se.
Bože, tys dovedl svatého biskupa Ludvíka k tomu, že dal přednost nebeskému království před pozemským, a vyznamenal jsi ho neporušenou čistotou a neobyčejnou láskou k chudým; prosíme tě, ved také nás, ať jej horlivě následujeme v ctnostech, abychom spolu s ním dosáhli koruny slávy v nebi. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

nahoru | ranní chvály | nešpory