nahoru | ranní chvály | nešpory

25. září

Bl. Inocence z Berza, kněze
nezávazná památka


Narodil se v Niardu roku 1844 a zemřel v Bergamu roku 1890. Jeho tělo bylo pohřbeno ve farním kostele v Berzu Inferiore. Po ukončení studia v diecézním semináři byl vysvěcen na kněze a zanedlouho poté vstoupil ke kapucínům. Pobýval v různých konventech, ale přece jen nejčastěji byl v konventu Zvěstování Panně Marii v Borno, kde se také vydal cestou svatosti. Zcela zapomenout na sebe - v dlouhých modlitbách, ve službě druhým, a to i v té nejpokornější (např. chodit po almužně) - to byl jeho ideál a jeho cesta ke svatosti. Po smrti se úcta k němu velmi rozšířila (zvláště ve Valcamonice) a to vedlo až k jeho blahořečení, které vykonal 12. listopadu 1961 papež Jan XXIII.

Společné texty o duchovních pastýřích nebo o svatých mužích (o řeholnících).

MODLITBA SE ČTENÍM

DRUHÉ ČTENÍ

Z proslovu kardinála Giovanni Battisty Montiniho, pozdějšího papeže Pavla VI.

(Paolo VI e Brescia, Brescia 1971, s. 78-85)

Charakter pokory, chudoby a odříkání

     Inocenc z Berza je opravdu pokorným bratrem. Nejprve byl knězem a pak se stal řeholníkem, ale stále zůstával ve Valcamonice. Je to světec plachý, který se drží v ústraní, který spíše uniká, než že by se stavěl na odiv. Světec, který usnadňuje práci historikovi i řečníkovi. Ale přesto je obtížné o něm mluvit, neboť to, z čeho se skládal jeho život a jeho svatost, jsou ctnosti tak zvaně »negativní«. Chybí mu lesk skvělých skutků. Naopak je pro něj charakteristická služba všem a veliký pokoj, který si nenechal ničím vzít.
     Inocenc z Berza se tedy především vyznačoval pokorou, chudobou a odříkáním. Kdo by ho chtěl doopravdy poznat, ať nezveličuje jiné jeho ctnosti či aspekty života, ale ať ho přijme s jeho chtěnou a typickou charakteristikou, kterou byl život v ústraní a v pokoře. Nám, moderním lidem, kteří žijeme ve světě, který si cení úplně jiných životních hodnot, se zdá, že se jedná o něco hodně vzdáleného a vychází najevo velký rozdíl mezi ním a námi. O něčem podobném píše sv. Pavel Korinťanům: Vy jste urození, já však prostý; vy jste velcí, já však malý; vy jste silní, já slabý1.
     A náhle vidíme, že stejné srovnání může být tak trochu učiněno i s námi. Chlubíme se vším, co máme, tím, čím jsme, co chceme a co můžeme.
     Vždy vyzdvihujeme a vyhledáváme vše potřebné pro rozvoj své osobnosti, potvrzení toho, co si přejeme, schopnost seberealizace v životě, vlastnictví a moc. Inocenc však všechny tyto hodnoty odhodil. Téměř jimi pohrdal, sice bez dramatických gest, ale neustálým obyčejným odříkáním a sebezáporem. Nechtěl si jich nikdy vážit a pro sebe si je nikdy nepřál a když se zdálo, že se mu něco z toho dostane, odmítl to. Chtěl žít v naprosté chudobě, v opravdové skrytosti, v pokoře, o které se nemluví a nekáže, ale která se žije v takových životních podmínkách, které jsou opravdovým vzdálením se světu, tichem, kde nikdo nemluví, které tedy nutí člověka k sebezáporu a k sebeobětování.
     Tolik můžeme říci o jeho životě. Takto ho vnímáme, jsme, chcete-li, ohromeni, ale také trochu na pochybách. On a my nemáme stejná měřítka, nezíská snadno naše sympatie právě proto, že kráčíme po dvou odlišných cestách. My směřujeme k hodnotám tak zvaně pozitivním a pozemským, on naopak se těchto hodnot zříká a usiluje o jiné, které zná jen on sám a které pro něj byly dostačující a naplňovaly ho větším uspokojením než cokoli jiného.
     Všimněme si, moji bratři, že se jedná o opravdového františkána, pravého syna Františka z Assisi, onoho zázraku svatosti, nad kterým ještě po sedmi stoletích žasne svět.
     Právě v tomto umění postavit na hlavu lidské hodnoty a hledat zalíbení a uspokojení v tom, čeho se lidé bojí, v chudobě a zříkání se pozemských dobrodiní, nacházíme téměř fotografickou podobnost mezi svatým Františkem a Inocencem. A to není maličkost. Znamená to, že Inocence můžeme zařadit do katalogu autentických. Tedy do katalogu těch, kdo opravdu šli ve stopách svatého zakladatele františkánské rodiny.

11 Kor 4,10

ALTERNATIVNÍ DRUHÉ ČTENÍ

Z kázání blahoslaveného Inocence o mírnosti

(Scritti del B. Innocenzo, sv. 2, a cura di P. Gianmaria Recanati, s. 108-111, in: Provinční archiv OFMCap., Milano)

Příklad mírnosti božského Spasitele

     (Dnešní) evangelium nám staví před oči mírnost božského Spasitele, která je vystavena zkoušce v nenávisti a hrubosti, které se vůči němu dopouštějí židé... Mohl by je příkladně potrestat za jejich tvrdohlavost a odvrátit je od strašného atentátu, na který se připravovali a jakým je potřísnit si ruce Boží krví.
     Odložil však přísnost a snažil se láskou přesvědčit tyto zuřivé nepřátele o své nevině a svou mírností o správností svého učení, aby je tak zachránil od bohovraždy a strašných trestů, které za ni padnou na jejich hlavu. Snad je chtěl vyprovokovat k tomu, aby ho obvinili, proto jim zcela upřímně říká: Kdo z vás mě může obvinit ze hříchu?
     Všimněte si, bratři, mírnosti božského Spasitele. Neposkvrněný Beránek Boží, který přišel, aby sňal hříchy světa, se ptá, zda-li jej někdo shledal vinným, téměř jako by bylo možné, aby na něj mohl padnout stín hříchu!
     Ale židé se ani tak velikým projevem pokory božského Spasitele neutišili a odpovídají další urážkou: Neříkáme správně, že ty jsi Samaritán a že jsi posedlý zlým duchem?l Může být hroznější rouhání než nazvat posedlým Syna Božího, který je nevinnost sama?
     Ježíš Kristus se však vůbec nerozzlobil, klidně popřel, že by byl posedlý, a pak je dále svatě poučoval. Kdyby se toho bývali drželi, došli by věčného života.
     To je ten příklad mírnosti, který nám Ježíš Kristus dává v tomto evangeliu. Porovnáme-li nyní tuto božskou mírnost s naším životem, kolik najdeme toho, v čem se musíme zlepšit a napravit!
     My ubozí, vždyť naše dluhy u Boha stále rostou! Ale je pro nás dobré, když trpělivě snášíme chyby našich bližních, neboť tím můžeme určitým způsobem zadostiučinit za naše hříchy.
     Často vyhledáváme takové okolnosti ve službě Bohu, které pravděpodobně nikdy nenastanou, neboť říkáme: Kdybych se měl jen o trošku lépe, chtěl bych se hodně modlit a chodit ke svátostem! A zatím máme všichni po ruce výborný prostředek k tomu, abychom zvětšili své zásluhy a dokázali Pánu svou lásku prostě tím, že budeme snášet svého bližního. Projevujte navenek milosrdné srdce. Snášejte se i vy navzájem tak, jako Pán snášel nás.2
     Kéž se příkladem mírnosti božského Spasitele, který slíbil, že bude milosrdný vůči tomu, kdo byl milosrdný, inspiruje veškeré křesťanské milosrdenství, abychom, až jednou odejdeme z tohoto života a budeme stát před Božím soudem, se setkali s dobrotivým a milosrdným božským Soudcem: Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.3

1Jan 8,48. 2Srov. Kol 3,12-13. 3Mt 5,7.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ


O. Blažený Inocenci, podivuhodné věci jsi vykonal před Bohem; uctíval jsi ho celým svým srdcem. * Přimlouvej se za nás hříšné.
V. Opravdový vyznavači Boží, nepříteli všeho zlého, konající mnoho dobrých skutků. * Přimlouvej se.

MODLITBA

    Modleme se.
Bože, ty pečuješ o pokorného a straníš se pyšného; dej, ať nám příklad a přímluva blahoslaveného Inocence pomáhají, abychom nesmýšleli pyšně a kráčeli v pokoře po cestě, která vede k tobě. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

    Nakonec se připojí:

    Dobrořečme Pánu.
O. Bohu díky.

Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat.

    Při slavení prodloužené vigilie před nedělí nebo slavností se vsunou před chvalozpěv Bože, tebe chválíme kantika a evangelium, jak je uvedeno v Dodatku (zatím ještě není zpracován pro online breviář).
    Předchází-li modlitba se čtením bezprostředně před jinou částí denní modlitby církve, může se začínat hymnem z této následující části; na konci modlitby se čtením se vynechá závěrečná modlitba i zvolání
Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.

nahoru | ranní chvály | nešpory