nahoru

13. října

Bl. Honoráta Kožmińského, kněze
nezávazná památka


Honorát Kožmiňski se narodil 16. října 1829 v místě jménem Biala Podlaska. Roku 1848 vstoupil ke kapucínům ve Varšavě, 27. prosince 1852 byl vysvěcen na kněze. Stal se z něho vynikající kazatel, vyhledávaný zpovědník a duchovní vůdce. Také se osvědčil jako autor oblíbených duchovních spisů. Založil několik řeholních kongregací, z nichž většině nepředepsal nošení hábitu. Celý život se snažil sdělit lidem, jak moc je má Bůh rád. Od roku 1895 byl generálním komisařem kapucínů v Rusku. Zemřel v Novém Městě nad Pilicí 16. prosince 1916, blahořečen byl 16. října 1988 papežem Janem Pavlem II.

Společné texty o duchovních pastýřích.

DRUHÉ ČTENÍ

Z promluvy blahoslaveného Honoráta při slavnosti Všech svatých

(Antologie spisů Honoráta Kožmińského, část 1, Varšava 1981, s. 206-207; srov. Analecta OFMCap. 104 [1988], s. 440-441)

Všichni svatí prošli křížovou cestou

     Žádný svatý neměl cestu do nebe vystlanou růžemi a nevystupoval do něj ověnčen pozemskou radostí a provázen výbuchy smíchu a bujarého veselí. Všichni šli křížovou cestou, ověnčeni trnovou korunou a provázeni tisíci souženími v práci a námahách. Byli však jistě šťastní, protože se těšili dotekům Boží milosti a okamžikům nebeské radosti, a pociťovali, že je jim ukřižovaný Kristus nablízku a nese jejich kříž spolu s nimi. Cítili, jak se jejich srdce zahřívá láskou jeho Srdce. A tam někde v dálce před sebou spatřovali v mlhách náznaky oné budoucí slávy, štěstí a nekonečné radosti. Lidsky viděno jim štěstí na zemi nepřálo. A pokud ano, zachovávali od něj odstup, chránili se před ním, prchali před ním, když jim šlo vstříc, měli z něj větší strach než z kříže. A ke kříži vztahovali ruce jako k přístavu spásy.
     Jakmile si jednou zvolili cestu kříže, již nikdy ji nechtěli opustit. A Bůh, který dokonale zná cenu utrpení, neváhal navštěvovat je různými kříži. Když náš Spasitel jednou hovořil ke svým učedníkům o hořkém umučení, které ho čeká, sv. Petr se v náhlém vznětu lásky s bolestí v srdci bránil myšlence, že by jeho Mistr měl trpět, a namítal: »Pane, to se ti nikdy nesmí stát!« Pán se však obrátil k Petrovi a řekl mu: »Pryč ode mne, satane! Ty mne uvádíš do pohoršení, protože neuvažuješ jako Bůh ale jako lidé!«1 Ten, kdo se v uvažování nechá vést Bohem, neodmítá kříž a nenaříká na něj, protože ví, že on je jeho jediná naděje, jediná cesta, kterou se vstupuje do nebe, jediný prostředek pro posvěcení, pramen každé milosti a způsob jak dosáhnout nejvyššího stupně nebeské slávy. Satan oklamává své oběti pozemským štěstím, nabízí jim kalich naplněný otrávenými požitky; Bůh naproti tomu nabízí kříž, který je pokladnicí plnou nesčetných pokladů i radostí ducha a věčného štěstí. A proto svati byli tolik potěšeni, když se jim ho dostalo, a nikdy se od něj nechtěli odloučit. Žili a umírali s ním a na něm.
     Jejich každodenním chlebem byla trápení, boje, pokušení, chvíle duchovní vyprahlosti, pronásledování, hlad a nouze, a také nepřížeň všeho druhu. Putovali pískem pouště, spalováni žhoucím sluncem, mezi skalami a stržemi, mezi nepřátelskými nástrahami a uprostřed tisíců jiných nebezpečí. Protože se však vytrvale a věrně drželi Boha, nezůstávali stát, neohlíželi se zpět, nerepta-li proti Bohu, když se jim nedostávalo pozemských útěch. Nikdy nelitovali, že se dali na tuto cestu, ale uchovávali si optimismus, důvěru, odvahu a neohroženost.
     Světci, kteří před námi snášeli tato trápení, jsou nyní šťastní: Bůh jim osušil každou slzu, ulehčil jim v jejich utrpeních, ozdobil je korunou slávy či mučednickou palmou a dal se jim poznat tváří v tvář. Všechny ty jejich slzy a bolesti se proměnily v ozdoby jejich královského šatu a v čelenku, kterou jsou okrášleni. A proč se tak stalo? Protože byli vytrvalí. Pán Ježíš řekl: Vy jste vytrvali spolu se mnou ve všech trápeních, a já vám ukážu království.2
     Vytrvalost je milost nad milosti. Je vším, je nejdůležitější hodnotou; bez ní by všechna ta svatá díla nepřinesla žádný užitek. Bez ní je marné každé úsilí. K tomu, abychom vytrvali, je však třeba dvou věcí: pevné a živé víry a schopnosti uvést v čin to, k čemu nás víra vybízí.

1 Srov. Mt 16, 22-23. 2 Srov. Lk 22, 28-29.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Flp 2,2-3; 1Sol 5,14-15

O. Dovršte mou radost tím, že mezi vámi bude jednota ve smýšlení, že vás bude pojit jedna láska a že budete svorní a jednomyslní. * Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých.
V. Ujímejte se slabých, buďte ke všem trpěliví. * Nikdo z vás.

ALTERNATIVNÍ DRUHÉ ČTENÍ

Z díla blahoslaveného Honoráta O společenstvích skrytých před světem

(O wspólnotach ukrytych przed światem, Krakov 1901, s. 2-9)

Skrytý život je nejdokonalejším prostředkem rozšiřování Božího království

     Spasitel vedl život skrytý před světem, nikdo nevěděl o jeho božském poslání, původu, oběti Bohu pro vykoupení. Všichni ho znali jako obyčejného tesařského tovaryše. Proto, když pak vykládal Písmo, divili se: Kde se to v něm vzalo, vždyť ho známe jako tesaře a známe i  jeho příbuzné.1 I tehdy, když už začal hlásat evangelium, často se ještě skrýval: jednou, aby unikl poctám, jindy, aby se vyhnul pronásledování, neboť ještě nepřišla jeho hodina. Proto duše, které před světem ukrývají své vyšší cíle, své zasvěcení Bohu a snahu o spásu duší, ať už to dělají z pokory, protože nechtějí, aby o nich svět věděl a vzdával jim čest, a nebo ať už to činí proto, aby unikly pronásledování, nebo se mohly bezpečněji věnovat službě bližním, v obojím následují příklad nejvyšší svatosti.
     Přesvatá Panna sloužila Bohu ve velké skrytosti před světem, a ačkoliv dokonalostí předčila všechny řeholnice na celém světě, přece se nijak nelišila od lidí svého stavu ani zvláštním oděvem ani odloučeným bydlením ani prací ani stykem s lidmi a nikomu neprozradila tajemství svého srdce ani své sliby ani své velké poslání.
     Nikdo se od ní nedozvěděl, že je Pannou; a proto jak při všech předepsaných rituálech, tak i v příbuzenských vztazích a na hostinách se chovala jako každá jiná žena. Tím se stala svatým vzorem tohoto životního stylu, a proto duše, které chtějí takto žít, mají mít za svůj ideál její skrytý život.
     Řeholní život je ustanoven od Boha a nemůže zaniknout, neboť bez něj by evangelium nemohlo být naplněno. Proto Duch Svatý neustále vzbuzuje povolání k tomuto životu, a to i v době pronásledování. Jestliže se tedy takto povolané duše nemohou veřejně zasvětit Bohu, vzhledem k nedostatku klášterů, musí přemýšlet nad tím, jak sloužit Bohu ve skrytosti.
     Bez nich by nebylo nikoho, kdo pro lásku Boží opustí otce i matku, bratra i sestru, ženu, muže, děti, dům i pole, aby žil podle evangelních rad. Nebylo by nikoho, kdo žije v čistotě, zapírá sám sebe životem v poslušnosti a kdo opouští svět a všechno, co je v něm. Nebylo by nikoho, kdo žije v chudobě a hledá jen království Boží a jeho spravedlnost, nikoho, komu vše ostatní dodává Boží prozřetelnost, jak k tomu všemu radí evangelium a jak to můžeme najít jen v řeholních společenstvích.
     Hlavním úkolem skrytých společenství je co největší utajení jejich povolání před světem a obětování se Bohu tak, aby o této oběti nikdo z lidí nevěděl. Neboť jestliže je správné skrývat dary Boží, tím spíše je třeba hluboko ukrýt tento dar a tuto milost nad milosti, jakou je povolání, aby zůstalo tajemstvím mezi námi a Bohem; aby je nepošpinila lidská chvála a uchovalo se čisté a neposkvrněné až do konce. Neboť je správné zachovat královské tajemství.
     Skrytost před světem, tento život v tichosti a pracovitosti, toto mnohdy hrdinské obětování se Bohu, o kterém neví nikdo, než jen Bůh, život, kterému nikdo neučí, ale kterému se naopak všichni vysmívají a pohrdají jím, tento život je největší ozdobou těchto společenství, je jejich krásou, je jakoby vůní fialek zasazených rukou přesvaté Marie ke cti Ježíse skrytého v eucharistii.
     Je největší poctou Ježíse a Marie, je sjednocením jejich života s životem Ježíse a Marie i s životem apoštolů a prvních Kristových učedníků.
     Skrytost světu je nejdokonalejším prostředkem k získání vlivu na jiné, k rozšiřování Božího království, k hledání hynoucích duší, k roztažení spasitelných sítí Kristových po celém světě, k zahnání veškeré temnoty, k tomu, aby se všude dostalo Boží světlo a všude byly rozesety plamínky Boží lásky.

1 Srov. Mt 13, 54-55.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Kol 3,2-3; Flp 1,27

O. Myslete na to, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. * Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu.
V. Chovejte se tak, jak to odpovídá Kristovu evangeliu. * Jste přece.

MODLITBA

    Modleme se.
Bože, tys obdařil blahoslaveného Honoráta něžnou láskou k duším, aby je mohl smiřovat s tebou; dej, abychom na jeho přímluvu zakoušeli sladkost tvého odpuštění a spojili se s tebou v dokonalé lásce. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

nahoru