nahoru

2. prosinec

Bl. Marie Anděly Astorch, panny
nezávazná památka


Narodila se 1. září 1592 v Barceloně a brzy osiřela. Již velmi mladá vstoupila do kláštera kapucínek v Barceloně. Zde také 8. září 1608 složila sliby. Ve svých jedenadvaceti letech byla poslána do Zaragozy jako novicmistrová. V tomto klášteře byla pak také zvolena abatyší a spravovala ho až do roku 1645, kdy byl založen klášter v Murci. Dostalo se jí vysokého stupně kontemplativní modlitby, živené meditací liturgie hodin, a zároveň vynikala velikou láskou a duchem služby vůči sestrám. Zemřela v pověsti svatosti 2. prosince 1665 a 23. května 1982 ji Jan Pavel II. prohlásil za blahoslavenou.

Společné texty o svatých ženách (o řeholnicích).

DRUHÉ ČTENÍ

Ze spisů blahoslavené Marie Anděly Astorch

(Nepublikovaný rukopis z archivu generální postulatury OFMCap.)

Matka a služebnice sester

     Mým největším umrtvováním je to, že jsem představenou a že musím přikazovat, především proto, že jsem zodpovědná za duchovní pokrok řeholnic.
     Slyšela jsem Pána, jak mi v hloubi duše říká: Buď ve všem vzorem správného chování,1 což mě jednou provždy přesvědčilo o tom, že jsem povinna dávat sestrám dobrý příklad a stále pokračovat na cestě k dokonalosti. Mým heslem je trpět, mlčet a jako služebnice v domě Páně nést tíhu toho všeho, co s sebou tento úřad přináší, a považovat se za nehodnou toho, že náležím mezi jeho služebnice.
     Dobře vím, že Bůh nevede všechny stejnou cestou a že jim tedy musím něžně a jemně pomáhat, aby šly tak, jak to každé z nich určil on sám, aniž bych je chtěla vést či směřovat stejným způsobem.
     Všechno mé jednání se odehrává před očima mého božského Pána. V nepodstatných věcech trpím a smiřuji se s tím, mlčím a jsem trpělivá, vzdávám se své touhy, své vůle i svého názoru, přikláním se k názoru druhého a pokorně ustupuji. Na svých sestrách si velmi vážím oné skryté svatosti, kterou Bůh vložil do jejich duší. Přijímám je takové, jaké jsou, neboť vím, že jsme jen křehké nádoby2. Nepohoršuji se nad jejich chybami, ale spíše je mi jich líto, protože je mohou brzdit na cestě ke svatosti a ve službě Bohu. Nesluší se totiž sloužit Bohu bez velké svatosti, čistoty a pokory. Proto spolu s nimi nesu jejich tíhu.
     Vroucně toužím po tom, aby všechny mé sestry zakoušely to, co cítím a prožívám, když mi Pán dává zakusit svou přítomnost, a aby postupovaly na cestě ctností. Přeji si, aby se to dělo bez mého vědomí, nenadále a náhle, aby to v každé z nich vyvolalo vnitřní radost, zatímco já zůstanu pokořená a zkroušená ve své nicotě, stále stejná ve vůli Boží. Často jsem se zříkala svého duchovního občerstvení, abych ho mohla dát jim, a radovala jsem se z oslovení a útěchy, které se jim takto dostalo.
     Snažím se přizpůsobit možnostem a povaze všech a také se postarat o jejich potřeby, i když to pro mě není jednoduché. Co se týče jejich pochybení a pádů, zdá se mi, že jsou to věci velmi lehké a podobné těm mým. Přesto nemohu přehlížet nedostatky a nedbalosti, abych se nepostavila proti pravdě. Omlouvám je, ale protože je mám na starosti, snažím se, aby se napravily a snažily se dávat dobrý příklad jak navenek, tak – a to především – i před Bohem tím, že si budou plnit své povinnosti, jak to vyžaduje náš stav a cvičení se ve ctnostech.
     Cvičím se v umírání sobě samé tím, že svému božskému Pánu nabízím v oběť svůj život. K tomu mi nechybí dostatek příležitostí, neboť vařím sebe samu v chutné jídlo pro všechny. Ale ne s takovou lehkostí, že by přirozenost při různých příležitostech nepocítila obtíže a touhu po odpočinku, že by se nechtěla vyhnout tomuto kříži, že by se často nezdráhala umírat v obětech, ke kterým se má vůle cítí být zavázána. Přehlížím nepodstatné věci a netrápím se kvůli tomu, že se dělá opak toho, co cítím a po čem toužím. Že se dokáži přizpůsobit každé povaze, to je bezpochyby dílo milosti.
     Všechny nosím ve svém srdci. Mám je tak ráda, že kdyby to bylo nutné, dala bych život za každou z mých dcer; a co víc, dala bych ho veřejně na nejhorších mučidlech, jen aby dosáhly svatosti.

1 Tit 2, 7. 2 Srov. 2 Kor 4, 7.

ZPĚV PO DRUHÉM ČTENÍ

Srov. Řím 12, 1.8

O. Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou. * Kdo má dar povzbuzovat, ať povzbuzuje. Kdo rozdává, ať to dělá velkodušně.
V. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. * Kdo má.

MODLITBA

    Modleme se.
Bože štědrý ke všem, kdo tě vzývají, tys dal blahoslavené Anděle podivuhodně proniknout tvá tajemství při denní liturgii chvály; dej také nám, abychom na její přímluvu všechno své konání směřovali k tobě a přispěli tak ke chvále tvé slávy v Kristu Ježíši, tvém Synu. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje na věky věků.

nahoru